Mrak a vítr
Na nebi se slunce smálo,
kousek od něj mrak tam byl.
Toho mraku už se bálo,
černou tmu on způsobil.
Slunce volá o pomoc,
aby mrak šel o kus dál.
Nemůže být ve dne noc,
každý by se tmy jen bál.
Na nebi se slunce bojí,
toho mraku,co tam je.
Za mrakem už smutně stojí,
mrak se před nšj stěhuje.
Kolem nich se vítr honí,
nevidí on sluníčko.
Sluníčko už slzy roní,
že je vidět maličko.
Do mraku už vítr fouká,
pomáhá on sluníčku,
které stále smutně kouká,
ale už jen chviličku.
Po chvíli už slunce hřeje,
opět už je slunný den.
Mrak jen kouká co se děje,
větrem on byl poražen.
Slunce už je vidět celé,
radost vítr velkou má.
Že on vyhrál,to je skvělé,
jak se fouká jen on zná.
Za odměnu slunce hřálo,
aby se i vítr hřál.
Když se ohřál,trochu málo,
musel fičet zase dál.
O mraku už nikdo neví,
jedno ale jisté je,
když se opět v nebi zjeví,
vítr je ta naděje.
